Schizofrenikova povídka

V první povídce se vypravěč stává schizofrenikem, neboť není schopen se dohodnout, jak příběh bude dál pokračovat. Zdánlivě jednoduchá povídka je přikořeněna nerozhodným komentářem autora a jeho "druhého já." 

„Měl bych psát něco ze života sakra!!!“ proběhlo mi hlavou. Veškeré dobrodružné povídky, plné napětí a strachu, byly k ničemu. Co dnes lidi zajímá? Mám se rozepsat o přírodě? O rozkvetlých loukách, voňavých lesích o větru ve vlasech? Ne!!! To dnes už nikoho bohužel nezajímá. Má povídka musí být jiná…

„Přemýšlej…vulgární?  Jo- určitě !!!“ nebát se použít sprostá slova, nebo jsem raději měl napsat „sprostý“?  Hm radši ne, nechci vypadat před čtenářem jako úplný buran. Ale vulgární budu, ale taky ne moc. Všeho moc škodí. Ta povídka musí být cool a ne sprostý brak. Stejně to bude číst jenom Kateřina.

„Ale ani před Kateřinou, bys neměl vypadat, jako osel, vole!!!“ ano je to pravda. Takže základ Žendo máš. Vulgární ano, to bych ale měl už něco vulgárního napsat. Zatím to bylo jen sakra a vůl, takže toho moc nebylo. Myslím, že když si dám ještě pivo možná, že se ta povídka ještě rozjede.

„Stejně jí zase vymažeš, jako ty ostatní!!!“

„ne- tuhle ne, ta se povede“ hlavně nesmíš psát o nesmyslech. Nesmí se to točit pořád dokola, každá povídka musí mít úvod, stať a závěr. Žádné zbytečné slova a psaní o nesmyslech…nebo jak jsem se to učil ve škole?

Tak teda ÚVOD:

„Do háje to je ale zima!!!“ řekl sedlák na poli. („Žendo, to je teda vulgární…aby to nakonec nevymazali.“)

Pole bylo pokryto jinovatkou. Po tvrdých drnech se těžko kráčelo. Foukalo, vítr již všechno listí ze stromů odvál pryč. Holé větve kynuly a pohupovali se jako křivé pařáty. Ptáci odlétli na jih, v kraji bylo mrtvé ticho. Jen uprostřed pole stál muž…( „co to sakra Žendo píšeš!!! Jaké větve, jaký vítr- romantika už nikoho nezajímá!!!“  - „ale Kátě by se to líbit mohlo?!“  - „Kátě, Kátě!? – stejně to smažeš!!!“ – „nesmažu, dnes to určitě vyjde!!!“)

Byla strašná zima, nos měl zmrzlý jako ho...o akorát červený. Rázoval po poli sem a tam.

To by mohl být úvod. Docela dobrý…ale co dál? Zatím máme blbého sedláka, co chodí po poli v zimě. Čtenář, teda vlastně Káťa by se mohla zeptat, co proboha dělá sedlák na poli v zimě? No…popravdě asi nic nesází, nebo nesklízí.

„Chytá krtky!!!“ blbost proč by měl chytat Krtky a co dělají Krtci v zimě na poli?

„Zakopává dceru!!!“ ne to by se Kátě nelíbilo, i když takový hororový nápad není úplně špatný.

Ono je to v podstatě jedno, hlavně to musí být vulgární a taky by to mohlo být trochu vtipné. Ano vtip je důležitý, zvláště pokud píši humornou povídku.

 „a od kdy píšeš humornou povídku? Zatím máme temného sedláka uprostřed chladné a sychravé zimy. Já bych mu dal zakopat dceru…“  Nic kopat nebude a do čeho asi?  Vždyť je zmrzlá půda.

 „Tak by jí mohl jít vykopat, ale nemůže, protože je zmrzlá půda. Proto je tak naštvaný.“ Ne! Už jsem řekl, sedlák je bezdětný, starý mládenec, který se až na stará kolena zamiloval, tak to je!!!

„tak že by tam šel zakopat tu ženskou?

 „DOST!!! Nikdo se v této povídce vraždit nebude, aspoň zatím!

„tak dobrá…ale stejně to nakonec vymažeš.“  Nevymažu, dnes cítím, že to vyjde.

Tak teda STAŤ:

Tak teda ještě ne, ztratil jsem nit. Myslím tu myšlenkovou. Káťa na mne koukala a ptala se, jestli jí to dám přečíst. Řekl jsem „možná“ snad to vyjde, doufám, určitě…možná. Dolila mi pivo, tak kde jsem skončil…

Tak teda STAŤ:

Muž přecházel po poli, sem a tam. Něco hledal. Slunce pomalu klesalo za hřeben Brdských hvozdů. Teplota klesala.

„Kde jen mohou být“ zaklel sedlák.

„ledaže bych to zkusil tady“ otočil se na patě a zamířil k lesu. („Málo vulgární a ať tě ani nenapadne popisovat, jak je ten les voňavý a temný. A jaká je v něm zima a jak je strašidelný!!!“)

Les byl…no byl, jak les v zimě bývá. Tmavý, strašidelný a voněl zatuchlinou.

Sedlák prorážel větve. Jedna mu způsobila na tváři šrám.

„ Kruci!“ řekl („měl říct Ku..a!“  –  „ne teď když je to milovník, tak sprostě mluvit nebude!“ – „ vždyť řekl do háje?“  - „ v zimě, na poli a o samotě to člověku občas ujede. V lese, kde člověk neví, kdo se schovává za nejbližším stromem se sprostě nemluví. Zvláště když je čerstvě zamilovaný.“)

Utrhl větev a kráčel dál. Půda byla stejně zmrzlá, jako na poli. Ale kráčelo se po ni daleko lépe, neboť nebyla rozrytá pluhy.

Došel pod kopec. Jehličnaté stromy rostly jako pahýly do všech možných i nemožných úhlů. Větve se leskly mrazem. („ ach jo…“)

Byla zima a tma k pos...ní! („lepší!“)

Muž se drápal do kopce, z úst mu vycházela pára. Srdce bušilo v uších. Čas ubíhal pomalu, jen tma se prohlubovala. Hlavou se mu honila jen jedna myšlenka. „co ta moje Růža, jak se má hlavně ať je jí dobře!!!“ zrychlil. Vrchol kopce se blížil. Ještě pár kroků…

A pak tam stál, sotva dechu popadaje. Koukal na západ. Slunce ho posledním paprskem pohladilo po tváři a pak úplně zapadlo. Před ním se rozprostíralo Brdské pohoří. Vysoké kopce porostlé tím nejhlubším a nejtemnějším hvozdem. („myslíš že Káťa nikdy nebyla v Brdech, to jsi mohl vymyslet lepší název!!!“ –  „na to už je pozdě“)

„Do háje!!!“…“Sakra!!!“ sotva dechu popadaje, smutně kouká do temných lesu Brdské pahorkatiny.

„Proč právě já…“ unaveně klesá na kolena. Slza mu zalije oko. Již jsou tomu čtyři hodiny, když ho Růžena poslala pro trochu koření na pole. Byla nemocná.

Nic, prázdnota. V zimě žádné byliny nerostou. I když není sníh, svahy jsou suché a prázdné.

Náhle se zarazil, kouká. Mžourá očima.

„zdá se mi to, nezdá se mi to…“ přemýšlí, co vidí.

V dálce na zadním kopci vidí žluté světélko. Jak poblikává. Rozbíhá se dolů z kopce, běží. Větve ho škrábou, řežou. A červené od jeho krve zůstávají. („ jo, super…horor“)

je v údolí vybíhá na další kopec. Dýchá, srdce ho buší v uších. Mrazivý dech ho škrábe v krku. Je tma, jen křivé pařáty stromů ho škrábají po tváři.

je na vrcholu. („ no kdybys psal o sexu, možná by to někoho chytlo. Ale lezení po kopcích v brdech opravdu nikoho nezajímá. Ještě napiš, že našel houby!!!“ – „je zima nic neroste“ – „ bože, stejně to za chvilku smažeš, nebo se na tu povídku prostě vykašleš!!!“

Vrchol byl vyšší. Rychle a bez dechu se podíval k západu. V dálce na kopci poblikávalo žluté světélko. Vyběhl, nepočítal čas, nepočítal kopce, nepočítal kořeny, o které zakopl. Jen běžel.

„co asi dělá Růža“ myslel si…

Jen žluté světélko každým kopcem rostlo a sílilo. („ gratuluju, další romantická, dobrodružná povídka. Tohle nikoho nezajímá. Měl tu ženskou zabít a ne se honit po kopcích. Mimochodem po tom co všechno už uběhl musel ty prdy, tedy brdy přeběhnout už třikrát…“ -  „nezanášej semínko pochybností!!!“ - „nezanáším, stejně je zima…nic neroste.“)

Po dlouhých hodinách strastí doběhl na poslední kopec. Pomalu se přikrádal ke světélku. Viděl oheň a dvanáct stínů. Vzal veškerou odvahu co měl a vešel k ohni.

„Dobrý večer, vašnosti…“ pozdravil „jsem tu u dvanácti měsíčků?“ („ TAK TO UŽ SI FAKT DĚLÁŠ SRANDU!!!, to píšeš Troškovi scénář, nebo co?“ – „No dobře to jsem se trochu uťáp.“

Chlapy se na sebe podívali. „ale jo, Parde to jsme my.“ nejvyšší promluvil. „a co potřebuješ…je ti zima máme kouzelný nápoj, který tě zahřeje. Sedlák se napil…najednou ucítil teplo, které se z žaludku rozlívalo po celém těle. Během chvilky odhodil bundu, neboť mu bylo velké horko.

„Děkuji pánové, děkuji…ale jdu k vám s Velkou prosbou“

„posaď se“ vážně promluvil ten nejvyšší. „a mluv“

„Má Růženka, moje zlato. Je moc nemocná!!! Večer zdravá a veselá do postele šla a ráno bledá na smrt nemocná!“ utřel slzy.

„Uklidni se Parde a pokračuj“ promluvil nejvyšší

„ poslala mě pro koření. Říkala, že potřebuje nějaké bylinky…prosím vás velectění Měsíčci…snažně vás prosím…“ klekl si na kolena, slzy mu tekly po tvářích.

„ehm no…je to nečekané a až neuvěřitelné. Kdo by dnes v takový nečas čekal nějaké byliny. Ale něco tady pro tebe máme“ podává sedlákovi tajuplný pytlíček, pln neznámých a silných vůní. „ běž Parde a uvař jí z této byliny ten nejlepší čaj.

Sedlák dlouze děkoval, líbal jim ruce, klaněl se.

„tak už běž Parde, ať nezmeškáš“ rozloučil se nevyšší.

Sedlák pln radosti a spokojenosti (a tepla) běžel z kopce dolů. Měl zázračné koření. Růža je zachráněna!

Tak to je teda povídka! „Viděl jsem, slyšel jsem a unudil se k smrti!!!“  no ale nakonec taková trochu vulgární romantika taky nemusí být špatná. No nemusí, škoda, že tohle není vulgární romantika ale jen romantika.

No je to pravda, ale ještě máme poslední část…tam se to dá zachránit! „Káťa to sem stejně nedočte!“ ale dočte, teda doufám – nebo to smažu – TEĎ!!! A všechno. „NE! Počkej, když už jsi v závěru, tak to už dodělej!!!“ ne měl jsi pravdu, je to brak. Stejně, jako ty minulé.

„ no je to Brak, stejně jako ty minulé. Ale i blbost si zaslouží mít konec. I ten hloupý sedlák si zaslouží aby zachránil Růženu, nebo jak se ta ženská vlastně jmenuje. Teď když jsi ho prohnal po celých brdech ho chceš nechat zemřít? Dej mu šanci.“ no nevím, ale asi máš pravdu. Každý člověk i ten největší blbec „i když není vulgární“ má právo na dobrý konec!!!

„jo to je pravda! Tak jdeme na to!!!“

Tak teda ZÁVĚR:

Ještě dlouho se dědové měsíčkové bavili o sedlákovi. Vlastně to nebyli měsíčkové ale obyčejní čundráci. Kteří nedbali negativní předpovědi počasí a vyrazili do Brd s teplými vaťáky a chlastem. Taky sebou měli pytlík marihuany, ale ten dali tomu pošukovi z té vesnice pod kopci. No aspoň toho chlastu jim trochu nechal… („ cože?! Nevím proč z hlavního hrdiny děláš úplného blba, tak se zamiloval no. To chlapy normálně dělají. A i horší věci!“ „tak jsem to okořenil, no a mam vizi, tak neotravuj!“

Sedlák mezi tím vybíhal na pole. Již ho nic nebolelo, byl vesel, byl šťasten. Jen se trochu motal.

„ještě kousek přes pole a jsem doma“ zaradoval se.

Přes rozryté pole se nešlo hezky, také ho začala bolet hlava a jazyk se lepil k hornímu patru čím dál víc.

K domovu přišel po půlnoci. V oknech se svítilo, podivný zvuk se linul ven…

„co to sakra…“ zalamentoval pro sebe a došel k oknu. („ani nedutám, ani nedutám.“)

Slyší ženský smích. Růža, už je zdravá! Zaradoval se. Ale co to slyší? To není jenom Růža. To je soused Vyhnálek!

Soused Vyhnálek a Růža!!!

„Néééé“ zařval ( „prosím tě Žendo ať neudělá nějakou pitomost! Nezapomeň, že to bude číst Káťa.“

Vzal sekeru… („ Ne, kazíš charakter! Takový on vůbec není!“ – „nekazím- nezapomeň že je opilý a jedná v afektu“)

Vbíhá dovnitř. Ženský křik, rána, křik…ticho…

„Do háje to je ale zima!!!“ řekl sedlák na poli.

Pole bylo pokryto jinovatkou. Po tvrdých drnech se těžko kráčelo. Foukalo, vítr již všechno listí ze stromů odvál pryč. Holé větve kynuly a pohupovali se jako křivé pařáty. Ptáci odlétli na jih, v kraji bylo mrtvé ticho. Jen uprostřed pole stál muž…

Lopatou a rýčem zprorážel drny…

„ Letos bude dobrá úroda…“ usmál se, vzal kouzelný pytlíček a šel si ho domů vyhulit.

No a je to. Byla to romantika, vulgární, horor a bůh ví co ještě.

„Takže to je konec. Nevím, jestli je to ten správný happy end?“

„Jak to? Záporné postavy došli zaslouženému konci. A sedlák? Sedlák zůstal sám. Ale zase měl dobrou úrodu. Třeba vydělal příští léto hromadu peněz. Našel si hezkou hodnou ženu a pak žili šťastně až do smrti.“

„ Tak s takovou povídkou tě Káťa pošle do pr...e!“

„no to pošle, tak já jí smažu“

„asi jo…“

„sbohem sedláku…kráčíš do hlubin zapomnění…“