Můj první Trail ultramaraton: Vaše dotazy a mé odpovědi

Netušil jsem, že se ještě budu vracet ke svému předchozímu článku (Můj první Trail ultramaraton). Ale nakonec bylo nutné, několik věcí více objasnit. A pokusit se odpovědět na vaše časté dotazy. Jen bych chtěl podotknout, že jasnou odpověď, co je pro vás to nejlepší, bohužel neznám…

Před několika dny jsem napsal článek o svém prvním ultramaratonu. Nebyla to ani reportáž závodu, ani návod jak správně běhat. Snažil jsem se pouze sepsat několik myšlenek, které se mi v hlavě po závodě motaly. Chtěl jsem jen poukázat na to, že v podstatě každý může v relativně krátké době dokázat něco, co pro něj zprvu bylo absolutně nepředstavitelné. I pro mne bylo na jaře nemyslitelné, že by se mi mohl podařit maraton pod 4h. A za pár měsíců jsem to dokázal. To, že poběžím v podstatě hned na to závod, který bude ještě o mnoho delší (a věřte, že těch 12km v terénu je opravdu dost) s minimálně desetkrát větším převýšením, bylo pro mne naprosto nepředstavitelné.

To bylo tématem mého minulého blogu (Můj první Trail ultramaraton).

Popravdě jsem ani nečekal, že to zaujme tolik lidí. Zbytek večera jsem odpovídal v podstatě na dvě otázky:

1. Jaká to tedy byla kniha, která z tebe udělala běžce?

2. Jaké to tedy máš boty, díky kterým zvládneš ultramaraton?

Na obě otázky jsem odpovídal, nicméně je tu jeden fakt, který jsem v minulém článku dostatečně nevysvětlil. Žádná z těchto věcí z vás z vteřiny na vteřinu super běžce neudělá! Bohužel tak to je. Já nejsem ani zdaleka super běžec. Můj styl by přinejlepším nějakého profesionála rozesmál. Nicméně běhám rád a to je to nejdůležitější. Za žádnou cenu se nenechávám demotivovat (ať už mojí hlavou či okolím).

Když se vrátím zpět k minulému článku, většinu čtenářů zaujaly ty tři tajemné dary, které jsem úmyslně nejmenoval. Ty zapříčinili to, že dnes mohu psát již druhý blog o ultramaratonu. Jak jsem už napsal, já jistě ultramaratoncem nejsem- ještě na to zdaleka nemám! A proč jsem tedy neuvedl, v čem běhám a co čtu? Zkrátka protože to není důležité. Důležité je si běhání užívat. Těšit se z každého kilometru.

Než jsem zvládl svůj 1. maraton, naběhal jsem mnoho „tréninkových kilometrů“. Bylo to kolem 170km měsíčně. A to není nijak převratné číslo, závodníci mají klidně i více jak 200km! Boty, které mám, mi dobře sednou a hezky se mi v nich běhá. To ale vůbec neznamená, že bych to s jinýma neuběhl. Myslím, že kdybych nalezl botu, která mi dobře sedne, bude lehká a vzdušná, klidně bych si jí na maraton vzal (a ani by nemusela být na běhání).

Jméno té slavné knihy jsem nenapsal, protože jsem předpokládal, že název znát budete. A ano většina z vás název uhodla a dokonce se se mnou i shodla. Nicméně najdou se i odpůrci této knihy (a já nikomu nechci vnucovat svůj názor). Mě tato kniha v běhání pomohla, přinesla mi to, co jsem dlouho nemohl najít - motivaci a chuť. Název této knihy je…Born to run (Zrozeni k běhu).

Ale i při té nejlepší výbavě a přípravě z vás tato kniha Tarahumara neudělá.

 A ač jsem psal, že nechci radit a poučovat, jednu radu vám přeci jen dám.

Běhejte srdcem. Dokažte hlavě, že vaše tělo toho zvládne MNOHEM více, než si myslí. Mějte zkrátka z běhu radost, neberte běhání jako sport nebo jako nutné a bolestivé zlo. Běhejte v přírodě, měňte trasy a nebojte se kopců. Ty vám dají nejvíce.

Doufám, že se třeba i někde (ať už na závodech nebo třeba někde v přírodě) potkáme…

P.S.: Poslední dotazy, které jsem dostal, byly kolem správného došlapu. Já preferuji a podporuji běh přes špičku. Když si stoupnete a zvednete koleno (pravý úhel), pak nohu uvolníte. Kam chodidlo dopadne, tam došlapuji i při běhání a to i z kopce (pokud je kopec prudší posouvám těžiště níže). Nohy pokládám pod sebe (ne před sebe), kadence se zvyšuje…

Berte tyto rady opravdu jako pohled člověka, který je již někdy od někoho slyšel. Vyzkoušel a fungovaly. Důležité je aby si každý našel to své…